OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Současní IMMOLATION jsou kapelou dvou tváří. Zatímco naživo excelují, na studiových nahrávkách se poslední dobou tak trochu trápí. Zatím nejhůře bylo na „Harnessing Ruin“, kde newyorská legenda nejen že nepůsobí zrovna dvakrát svěže, ale co je snad ještě horší, sahá až k překvapivě okatému vykrádání své vlastní tvorby. Ovšem na slabší chvilku mají právo i ty největší kapacity, proto jsem své oblíbence rozhodně neodsunul do pozadí, ba právě naopak, pod dojmem fantastického live setu v pražském Lucerna Music Baru jsem s napětím očekával příchod sedmého řadového alba „Shadows In The Light“.
Přiznám se, že zhoubný proces experimentování se zvukem, jenž započal již na „Unholy Cult“, jsem dodnes nedokázal plně akceptovat. Zbytečně ostré vyznění se totiž neblaze podepisuje na atmosféře, shodou okolností esenciální to složce produkce IMMOLATION. Nemám nic proti maximálně čitelnému zvuku, u moderních prog/techno death metalových kapel ho dokonce přímo vyžaduji, leč v případě pravého old school zastávám zcela opačný názor. K čemu fúzovat (nebo chcete-li jinak, násilně roubovat) vyčištěný sound s poměrně archaickou skladatelskou filosofií? Výsledek pak ani nemůže být jiný než rozpačitý, v aktuálním případě pak ještě navíc dává na frak jedinečnému charismatu, kterým tahle americká ikona kdysi doslova zesměšňovala veškerou žánrovou konkurenci.
Ale ano, jsou to pořád oni, hra lysého Mefista Roberta Vigni i skvostný vokál Rosse Dolana jsou natolik nezaměnitelnými atributy, že „Shadows In The Light“ budete těžko řadit někam jinam než do diskografie IMMOLATION. Nová deska ovšem nestartuje zrovna nejšťastněji, trochu upozaděný vokál v „Hate´s Plague“ překvapí, nezvykle úsporné, black metalem načichlé kytary pak dokonale znervózní. Ihned jsem si s nostalgií zavzpomínal na „Once Ordained“, otvírák třetího velkého alba „Failures For Gods“, na mysli mi vytanul mohutný drtivý sound a Dolanův exkluzivní growling „A world… in chaos… a people… lost“. Nechme však snění a pojďme raději hodně rychle zpět do tvrdé reality, která začíná nastavovat přívětivější tvář až s příchodem třetí položky „World Agony“. Pestrá skladba konečně evokuje ducha pravých IMMOLATION, zvuk se mírně zahustí a drobný mužík u mikrofonu opět předvádí své úžasné vokální dřevorubectví v plné kráse. Speciální kapitolou jsou melodie, oproti „Harnessing Ruin“ ještě více vytažené do popředí a v mnoha případech jednoznačně hrající dominantní roli. Cožpak o to, často je to jednoznačně ku prospěchu věci (viz úvod „Weight Of Devotion“ nebo těžce návykový refrén „Passion Kill“), ovšem jindy zase trochu na škodu (až moc přeplácaný závěr „Whispering Death“).
Nedá se nic dělat, IMMOLATION jsou dnes úplně jinou kapelou, jejich unikátní spirit je téměř kompletně pohřben, obskurní „evil“ atmosféra už dávno vyšuměla do ztracena. Ne, „Shadows In The Light“ není vůbec špatná deska, ovšem já se pořád nemůžu smířit s tím, že ji natočili autoři mocných záznamů „Failures For Gods“ nebo „Close To A World Below“. Pakliže jste s IMMOLATION začínali od „Harnessing Ruin“, tak nové album uvítáte s nadšením, pakliže ale nedáte dopustit na „Dawn Of Possession“ a jeho tři následovníky, budete pravděpodobně odcházet zklamáni. Z mého hodnocení je asi jasné ke kterému názorovému proudu se hlásím já.
Jak hodnotím předchozí desky:
Dawn Of Possession [8/10]
Here In After [8.5/10]
Failures For Gods [9/10]
Close To A World Below [10/10]
Unholy Cult [8/10]
Harnessing Ruin [7/10]
Pakliže jste s IMMOLATION začínali od „Harnessing Ruin“, tak novou desku uvítáte s nadšením, pakliže ale nedáte dopustit na „Dawn Of Possession“ a jeho tři následovníky, budete pravděpodobně odcházet zklamáni. Z mého hodnocení je asi jasné ke kterému názorovému proudu se hlásím já.
6,5 / 10
Ross Dolan
- zpěv, baskytara
Robert Vigna
- kytara
Bill Taylor
- kytara
Steve Shalaty
- bicí
1. Hate's Plague
2. Passion Kill
3. World Agony
4. Tarnished
5. The Weight Of Devotion
6. Breathing The Dark
7. Deliverer Of Evil
8. Shadows In The Light
9. Lying With Demons
10. Whispering Death
Acts Of God (2022)
Atonement (2017)
Immolation (single) (2016)
Kingdom Of Conspiracy (2013)
Providence (EP) (2011)
Majesty And Decay (2010)
Shadows In The Light (2007)
Hope And Horror (EP) (2007)
Harnessing Ruin (2005)
Bringing Down The World (DVD) (2004)
Unholy Cult (2002)
Close To A World Below (2000)
Failures For Gods (1999)
Here In After (1996)
Stepping On Angels... Before Dawn (Compilation) (1995)
Promotional Demo (demo) (1994)
Dawn Of Possession (1991)
Demo II (demo) (1989)
Demo I (demo) (1988)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Listenable Records
Stopáž: 40:30
Produkce: Paul Orofino
Studio: Millbrook Sound Studios
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.